Hotel Alcron a jeho příběhy

 

Francouzský kabaretiér, záhada kolem ukradené knihy hostí, popelníky s odposlouchávacím zařízením, krásná primabalerína na útěku, hollywoodská hvězda evakuována diplomaty, komunističtí agenti tajné bezpečnosti, to vše se skrývá za zdmi jednoho z nejstarších hotelů v Praze, legendárního Alcronu, který byl němým svědkem slávy, pádu a znovuzrození této země ve 20. století.

Jednotlivé příběhy jsou kompilací vzpomínek pamětníků, hostů, historiků, novinářů a bývalých i současných zaměstnanců hotelu. Tímto bychom rádi poděkovali všem, kteří přispěli svým vyprávěním a napomohli tak objasnit několik dříve nečitelných kapitol ve více než sedmdesátileté historii hotelu.

I. Zrození legendy – meziválečné období Alcronu 1932–1939

Následující dva příběhy se vztahují na nejslavnější období hotelu. Nejprve bychom Vám rádi v krátkosti představili architekta, stavitele a majitele původního hotelu Alcron. Význam jeho stavitelských počinů rozhodně přesahuje prostory tohoto starobylého hotelu a významnou měrou přispěl ke stavitelskému rozmachu hlavního města předválečného Československa. Druhý příběh je vyprávěním o nevšedním osudu slavné primabaleríny Jelizavety Nikolské, která se stala předlohou pro sochařské dílo vystavené v restauraci La Rotonde.

Alois Krofta, zakladatel a majitel hotelu

Alois Krofta zahájil svoji kariéru ve třiadvaceti letech jako stavební inženýr a nastoupil jako asistent u stavitelské firmy. Velmi brzy se osamostatnil, otevřel si svoji vlastní stavitelskou kancelář a z počátku si dělal všechno úplně sám. Postupně si však přibíral další spolupracovníky a začal se pouštět do větších projektů.

Po vzniku Československa v roce 1918 Krofta mezi prvními vytušil obrovské podnikatelské možnosti. Praha byla až dosud provinčním městem. Mladý stavitel pochopil, že s vytvořením nového statutu hlavního města se do Prahy přestěhují všechny centrální úřady. S nimi přijde spousta úředníků a následně též vyvstane nutnost nových bytů, obchodů a celé navazující infrastruktury. Bude třeba hodně a rychle stavět. V době poválečné krize, celkového nedostatku a drahoty jej všichni považovali za blázna, který musí dříve či později zkrachovat. Krofta se však nevzdal a neúnavně stavěl dál. Do Prahy začaly brzy stěhovat svá zastoupení velké regionální průmyslové podniky jako např. Vítkovické železárny a ty požadovaly pro svoji administrativu ubytovaní, které měl Krofta k dispozici. Na mladého stavitele se záhy začaly obracet i bytová družstva, pro které měl stavět velké činžovní domy. Jeho stavby byly sice dražší než od konkurenčních stavitelů, nicméně byly spolehlivé, přesné a především konstrukčně originální. Krofta byl například první v Praze, kdo při stavbě budovy použil věžových pojízdných jeřábů. Nebál se financovat na tehdejší dobu riskantní projekty staveb na zelené louce daleko od centra Prahy. Vystavěl obytné paláce s infrastrukturou služeb a zábavy a tak významně oživil některé pražské čtvrtě jako např. Floru.

Restaurace La Rotonde okolo roku 1930

Největší stavitelský počin Aloise Krofty však měl teprve přijít. Praha se stala hlavním městem hospodářsky nejvyspělejší demokracie ve střední Evropě. Přijížděla tam spousta cizinců, návštěvníků a obchodních partnerů, kterým se bohužel nedostávalo odpovídajícího ubytování.

Alcron Hotel Prague Restaurace La Rotonde

La Rotonde dnes

O Praze se tehdy hovořilo jako o místu, kde se nejhůře bydlí. Někteří cizinci se proto hlavnímu městu vyhýbali a pokud byli nuceni hlavní město navštívit, pak se snažili přijet brzy ráno a večer zase odjet. Hotelový personál ve Vídni a Berlíně dokonce doporučoval svým hostům, aby v Praze na noc nezůstávali. Pokud se tam museli zdržet déle než na jeden den, pak jim radili se na noc nechat zavést do Karlových Varů. Proto se Krofta rozhodl dát Praze podnik světové úrovně, který by odpovídal jejímu mezinárodnímu významu.

Po určitých administrativních a finančních peripetiích byl hotel Alcron v roce 1932 otevřen. Název budovy vytvořil architekt iniciálami svého jména AL-ois KRO-fta, přičemž se nechal inspirovat jménem bájné starořecké lodi Alcron. Obrázek staré plachetnice se také stal logem původního hotelu a dodnes jej můžeme shlédnout na zachované mříži krbu restaurace Alcron. Kromě zajímavého architektonického řešení a velmi luxusního interiérového vybavení byl hotel naprostou jedničkou v technické vyspělosti. Řada zařízení byla Aloisem Kroftou přímo navržena. V případě výpadku elektřiny měl hotel zvlášť elektrické generátory, používal nejmodernější chladící zařízení, speciální elektrický signální systém pro přivolání obsluhy na pokoje. Hotel měl dokonce zvláštní mechanismus na změkčování vody a na tu dobu výjimečné automatické protipožární zařízení s mechanickými rozprašovači vody. Šéfkuchař byl do podniku pozván až z Londýna. Alois Krofta dbal na to, aby veškeré technické detaily a především poskytované služby byly v hotelu na prvotřídní úrovni.

Alcron se rázem stal nejluxusnějším zařízením své doby a pro svou noblesní atmosféru byl pravidelně navštěvován řadou významných osobností první republiky od umělců počínaje, politiky a pražskou aristokracií konče. Alois Krofta zůstal majitelem a provozovatelem hotelu až do druhé světové války.

Klavíristka, hoteliérka a rejdařka

Že název hotelu Alcron poskládal jeho tvůrce a majitel, architekt Alois Krofta z počátečních písmen svého jména, jsme již na stránkách našeho časopisu vzpomínali. Méně známé však jsou některé podrobnosti a zajímavosti ze života tohoto světoznámého architekta a jeho nejbližších.

Ing. Alois Krofta se narodil 17. června 1888 (zemřel 30. 5. 1958). Jeho první manželkou byla Olga Rapoportová (narozená 1913), která pocházela z malé vesničky v Karpatech a která coby mladá dívka tíhla k hudbě, hlavně klavíru. Když jí v osmnácti v Užhorodu nepřijali na místo sekretářky, vydala se vlakem přes Čop a Košice do Prahy. Studium hudby bylo pro ni na prvním místě. Sehnala si levné ubytování v hotelu Flóra.

Náhoda? Osud? I tenhle hotel postavil a vlastnil právě architekt Krofta. Ale nepředbíhejme. Mladá blonďatá kráska s notami pod paží brzy neunikla zájmu mnoha mužů a „lepších partií“. Nejvytrvalejším z nich byl solidně vyhlížející pán, který brázdil ulice Prahy v americkém voze Lincoln s číslem 47. „Že nízká čísla mají jen důležití lidé, jsme věděli. Kdo to je? Krofta dobře vypadal. Jako šlechtic. Pozval mě do Národního, do lóže. V hotelu Alcron měl desku se svým jménem. Dobrá, architekt, myslela jsem si. Pak ale řekl, že ten hotel nejen postavil, ale že mu i patří. Stejně jako hotel Flóra a několik domů v Dejvicích,“ svěřila se před léty magazínu Xantypa.

Z klavíristky se brzy stala hoteliérka. „Nový hotel je jako nové auto. Musí se dobře zaběhnout. Krofta mě posílal do pařížského Ritzu, do Drážďan, do nejlepších hotelů v Evropě, abych něco okoukla.“

S příchodem protektorátu idyla skončila, hotel, v němž měli byt, zaplnili Němci. Změnila se doba, změnil se i její muž. Prý měl ze své ženy trochu strach. Běhala z amerického velvyslanectví na anglické a naopak, jen aby získala nějaké odbojové zprávy. Nezištně pomohla například i generálu Heliodoru Píkovi. Pak se manželé Kroftovi na oko rozvedli a Olga zamířila s dcerou Alexandrou (narozená 1936) do Ameriky.

Za oceánem se zamilovala do norského jachtaře, olympionika a rejdaře Magnuse Konowa, kterého si také vzala. Americký sen chudé dívky z hor nabral na konkrétních obrysech, když nakoupili přebytečné lodě od americké armády a začali vydělávat. Záhy si pořídila vlastní tanker Christopher a stala se první rejdařkou na světě a majitelkou proslulé přezdívky – Tank Olga. V nejlepších dobách měla dokonce 14 tankerů a kanceláře v Oslu a New Yorku. „Potíž je v tom, že když hodně vyděláváte, jste tak zaměstnaní, že nemáte čas peníze ani utrácet. A když už máte čas, zase vám chybí práce.“

To byla slova ženy, která od roku 1992 byla i honorární konzulkou tehdejší ČSFR v Monackém knížectví.

A Ing. Alois Krofta? Později se oženil s Janou Remešovou, která již zemřela, a do třetice s Mirjanou Pražákovou, která údajně již zemřela v Peru.

Trpký osud primabaleríny

„Okamžitě upoutá každého, kdo vstoupí do restaurace La Rotonde a nenechá od sebe odtrhnout zrak. Vzhůru rozpažené ruce jakoby vzývaly slávu a lesk místa, kde se scházely největší osobnosti první republiky. Tělo stojící v tanečním výponu velebí lehkost a hravost avantgardního umění dvacátých a třicátých let minulého století.“

Po bolševické revoluci opustily Rusko téměř dva miliony uprchlíků. Většina přitom ve své zemi patřila k duchovní elitě. Skoro třicet tisíc z nich si zvolilo za nový domov Československo. K nim patřila i výjimečná primabalerína Jelizaveta Nikolská.

Velmi talentovaná Jelizaveta byla už ve svých patnácti letech sólovou tanečnicí ve státní opeře v Oděse a získala obdiv baletního mistra Remislava Remislavského a později i věhlasného šéfa Carského petrohradského divadla Borise Romanova. Její úspěch ale netrval dlouho. Politická situace se každý den zhoršovala a dívka se rozhodla opustit Rusko. Ve Varšavě ji zastihla nabídka k angažmá do Prahy. V pražském Národním divadle poprvé tančí v létě 1922 roli Odetty v Čajkovského Labutím jezeře. Je jí teprve 18 let. Skvělé zvládnutí soudobé baletní techniky, dokonalé piruety a odvážné skoky přitahovaly na její vystoupení velké množství obdivovatelů klasického baletu. Během roku 1922 přišel do Národního divadla na uvolněné místo baletního mistra starý známý Nikolské Remislavský. Ten svojí favoritku obsazuje do celé řady dalších sólových tanečních rolí.

V roce 1925 se však s ním Nikolská rozešla ve zlém. Opustila Národní divadlo. Nikolská odjíždí do zahraničí a zdokonaluje se u vyhlášených baletních mistrů ruského původu. Podniká turné po řadě evropských zemí. Její ženské křivky přitahují četné umělce. Kreslil ji Boettinger a Stretti. Maluje ji také J. Šilhavý a její sochu ztvárňuje Emanuel Kodet (viz socha). Za své dokonale tvarované tělo se Nikolská nestyděla. Na fotografiích R. S. Rohana je zcela nahá, na řecké Akropoli tančila zahalená pouze do závoje. Ani při maurském tanci La zambra nezakrylo při prudkých pohybech malé bolero její ňadra. To vše je tématem pro dobový bulvární tisk. Postupně začala být přirovnávána v technické dokonalosti k ruské primabaleríně Anně Pavlovové a v dramatičnosti výrazu k Sarah Bernhardtové. Její taneční projev má neobyčejný rozsah. Od klasického baletu po pantomimu či taneční grotesku až k výstupům varietním.

V roce 1930 přijala nabídku angažmá baletní mistryně do královské opery v Káhiře. Za její nepřítomnosti v Praze došlo k vytvoření Státního baletu Národního divadla (ND). Správa divadla vyzvala Nikolskou k návratu a nabídla jí místo v čele nově vzniklého baletního souboru. Umělkyně se vrátila do Prahy. Podařilo se jí omladit a reorganizovat balet ND tak, že se rychle dostal na evropskou úroveň. V roce 1933 sklízí soubor obrovský úspěch na svém prvním americkém turné. Také ona sama postupuje v umělecké hierarchii ND. Je oficiálně potvrzena primabalerínou, stává se baletní mistryní a v roce 1940 je jmenována šéfkou baletu. Předávání osobitých tanečních dovedností mladší baletní generaci vždy patřilo k bontonu mistrů. Ani Jelizaveta Nikolská nebyla výjimkou.

První baletní školu si otevřela již v roce 1922 v Lucerně. Na její tradici navázala další školou při ND v roce 1933. Pod jejím vedením vyrostla dlouhá řada vynikajících tanečníků. Děti, které pocházely z chudých rodin, jí platily pouze jednu třetinu školného. Leccos z poplatků byla ochotná slevit i u žáků, u kterých cítila nesporné nadání. Její baletní umění nám zůstalo zachováno díky filmu. V roce 1927 účinkuje ve francouzském filmu Revue všech revuí a také v Čápově Tanečnici. V roce 1940 tančila ve filmu Maskovaná milenka. Její poslední filmové vystoupení je z jara roku 1945, kdy se objevila ve snímku O. Vávry Rozina sebranec.

V září 1944 byla v nacistické německé říši uzavřena všechna divadla. Paradoxem se stalo, že prvního dubna 1945 byly soubory Národního divadla okupačními úřady donuceny k obnovení činnosti. Národní divadlo, jako jediná scéna téměř zhroucené Německé říše, tedy hrálo až do 4. května 1945 na karlínském jevišti Prozatímního divadla. To, že se Nikolská na těchto představeních podílela, jí bylo později vyčítáno.

Strach z NKVD

Krátce před příjezdem Rudé armády do Prahy podruhé ve svém životě emigrovala. Se svými životními zkušenostmi sotva mohla vítat sovětské vojáky jako osvoboditele. S pomocí amerických repatriačních úřadů se dostala se svou starou matkou Julií Vilheminou do USA. Důvodem její nové emigrace byl obyčejný lidský strach. Nebála se, že by ji pronásledovaly porevoluční československé úřady, jak se později stalo jejím kolegům z filmového plátna, včetně herců Vlasty Buriana, Adiny Mandlové nebo Lídy Baarové1. Jelizaveta Nikolská se oprávněně obávala organizace mnohem mocnější. Vždyť již 11. 5. 1945 příslušníci sovětské tajné služby NKVD zatýkali první, předem vytipované ruské emigranty. Ze stovek odvlečených nešťastníků se po letech ze stalinských gulagů vrátilo zpět několik desítek osob s podlomeným zdravím. Nikolská se později z USA odstěhovala do Venezuely. Baletní škola, kterou založila v Caracasu se stala známou na celém jihoamerickém kontinentě. V roce 1955 slavná primabalerína neočekávaně umírá ve svých jedenapadesáti letech. Doma, v komunisty ovládaném Československu, se mezitím o ní přestalo hovořit i psát. Umělkyně, která stála 25 let v čele baletu Národního divadla v Praze, byla za svou příslušnost k bílé ruské emigraci odsouzena novou poúnorovou vrchností k trvalému zatracení.

(Přetištěno a redakčně zkráceno z Lidových novin, 16.5.2002)

II. Alcron za druhé světové války 1939–1945

Po nástupu německých okupačních úřadu zůstal Alois Krofta formálně majitelem hotelu, nicméně jako dozor mu byl přidělen německý ředitel. Více o válečných poměrech v hotelu vypráví Jiří Pixa. Dříve populární moderátor zábavných pořadů v československé televizi spojil krátkou avšak velmi zajímavou část svého života s hotelem Alcron, a to právě v dobách doznívání prvorepublikového lesku a vyspělosti a prožívání okupační reality. Z velmi pestrého rozhovoru uvádíme pár postřehů.

„V roce 1940 po uzavření českých vysokých škol okupačními úřady mi hrozilo, že bych mohl být odveden na nucené práce do Německa, proto bylo nutné se nechat v Praze na nějakou dobu zaměstnat. Moje rodina se znala s Ing. Kroftou, stavitelem a majitelem hotelu, který mě tehdy sám přijímal, a tak jsem do Alcronu dočasně nastoupil jako recepční a zároveň se učil i na číšníka,“ začíná své vyprávění pan Pixa. „V Praze bylo v té době pár dobrých hotelů, ale jedině Alcron požíval renomé absolutně nejluxusnějšího a nejmodernějšího zařízení v hlavním městě. Pro mě, velmi mladého člověka, to byl vstup do úplně jiného světa. Připadal jsem si jako velký frajer, který se pohyboval mezi celebritami a významnými lidmi. „Sám jsem měl tu čest uvést do pokoje Hanse Albu,“ (ve své době slavný německý herec pozn. redakce) dodal náš vzácný host a rychle si vybavil historku, když v hotelovém výtahu uvízl rumunský král Carol II., který byl v té době na neoficiální návštěvě Prahy. „Půl hodiny trčel ve výtahu a potom jeho veličenstvo museli vytahovat za ruce ven,“ vesele vzpomíná.

Práce v takovémto hotelu však byla především každodenní dřina. „Šichta mi končila každý den až o půlnoci, kdy už přestaly jezdit tramvaje, a tak jsem musel chodit pěšky zatemněnou Prahou až do Dejvic, kde bydlela moje rodina.“ Navíc válečná realita se trochu odrazila i na samotné atmosféře v hotelu. „Stále byly silně zakořeněné zvyky z dřívějška, ale bylo cítit horší pracovní morálku a tendenci sabotovat vysokou úroveň pohostinnosti pro okupanty.“

Je třeba také uvést, že přes svůj pokročilý věk si pan Pixa udržuje skvělou paměť, kterou například prokázal naprosto přesnou informací o ceně jednolůžkového a dvoulůžkového pokoje v roce 1940 (pro vaši informaci, šlo o 140, respektive 210 Kč).

Přestože pan Pixa z hotelu brzy odešel a změnil zaměstnání, na Alcron nikdy nezapomněl. „Když jsem potom hotel navštívil v padesátých a šedesátých letech, vždy mě přepadl stesk a vzpomínky na dřívější slávu. Alcron si stále ještě udržoval úroveň, ale jeho kdysi proslavená modernost upadala v konkurenci nově postavených hotelů.

III. Socialistický Alcron 1948–1989

Po roce 1948 byl hotel a jeho zařízení znárodněno. Úřady po nějakou dobu Kroftovi povolili, aby hotel řídil. Pan Pixa vzpomíná, že jej po válce krátce navštívil a zřel psychicky a fyzicky zlomeného člověka, který zemřel nedlouho po znárodňovacím řádění komunistů, jež zničili jeho celoživotní dílo. S nástupem totalitního režimu v Československu se samozřejmě změnila i skladba klientely Alcronu ve prospěch hostů ze zemí socialistického tábora. Z tohoto období Vám přinášíme dva příběhy. První připomene Alcron během tragické srpnové okupace v roce 1968. Druhý nám představí jeden ze všedních dní hotelu v sedmdesátých letech minulého století z pera jednoho z bývalých zaměstnanců.

Alcron během srpnové okupace Československa

Pražské jaro bylo patrně nejsvětlejším obdobím komunistické zvůle a jeho tragické zakončení v srpnu 1968 je pro mnohé Čechy stále bolestnou vzpomínkou. Mnohé však asi překvapí role jakou hotel Alcron v nešťastných letních událostech sehrál.

V druhé polovině let šedesátých a následně až do pádu totalitního režimu se v hotelu zabydlelo několik významných zahraničních periodik a tiskových agentur. Problémem byl nedostatek kanceláří v Praze ve kterých by novináři mohli pracovat a snad také neochota státních orgánů poskytovat „hůře kontrolovatelné“ prostory médiím z některých kapitalistických zemí. V Alcronu dlela převážně anglosaská média v zastoupení prestižních titulů New York Times, Boston Globe, Chicago Tribune a Associated Press.

Jak vypráví Iva Drápalová, spolupracovnice Los Angeles Times, v té době byla práce zahraničního korespondenta v Praze postem snů. Hlavní město Československa bylo vřícím kotlem politických a kulturních změn a každý den přinášel nezměrné množství námětů na reportáže a články. Stejně jako v meziválečném období i v šedesátých letech minulého století držel Alcron punc exkluzivního místa, kde se scházely místní a zahraniční celebrity. Větší otevřenost země světu přilákala k návštěvě Prahy mnoho slavných osobností. V hotelu se zastavili během svého hostování v Lucerně Ella Fitzgerald a Louis Armstrong. Na Alcron vzpomíná ve své autobiografii i známý hollywoodský režisér Miloš Forman.

Vyprávění dopisovatelky kalifornského deníku nesporně graduje popisem tragického večera a noci z 20. na 21. srpna 1968. Tehdy jako každý den v tuto dobu posedávali zahraniční dopisovatelé v hotelovém baru, popíjeli drink a debatovali o současném dění. S blížící se půlnocí zaslechl jeden z nich zvuk mnoha letadel ve vzduchu. „To jsou charterové lety do Dubrovníku“, prohlásili jedni. Dopisovateli Petru Řehákovi z Associated Press to však nedalo a po chvíli odešel do svého pokoje, kde jako jeden z mála česky mluvících žurnalistů vyslechl napětí plné vysílání československého rozhlasu. Sjel na recepci, přešel k dálnopisu a odeslal své redakci zprávu o tom, že Československo je okupováno vojsky Varšavské smlouvy. Poté se vrátil ke svým kolegům, aby jejich posedávání v křeslech rázně ukončil. Z hotelu Alcron tak odešla do světa zpráva o smutném konci jednoho pokusu o reformu socialistického zřízení. Publicista a gourmet kritik Vladimír Poštulka tvrdí, že v Alcronu v noci na 21. srpna bydlel britský spisovatel Graham Green, jehož ze spánku probudily sirény a americká herečka Shirley Temple Black, kterou druhý den evakuoval vůz americké ambasády do Mnichova.

Iva Drápalová dodala, že na památku přelomového večera se v hotelovém baru pravidelně 21. dne v každém měsíci organizoval „Charter Flight to Dubrovnik Dinner“, kdy se široká skupina zahraničních novinářů sešla u jednoho stolu a všichni spolu povečeřeli. Iva Drápalová nebyla přímým účastníkem událostí v Alcronu, ale stala se jejich přímou následovnicí. K práci novinářky se dostala po srpnové okupaci. Mnoho zahraničních novinářů bylo tehdy vyhoštěno a s nimi často odletěly i jejich překladatelky a na místo jedné z nich nastoupila mladá lingvistka Drápalová. Vedle práce překladatelky se nechala zlákat žurnalistikou a v letech 1972-1988 se dokonce stala vedoucí kanceláře Associated Press v Praze.

Na závěr dvě malé perličky. Po zpřístupnění archívů Státní tajné bezpečnosti (StB) v 90. letech minulého století dopisovatelka Los Angeles Times zjistila, že StB na ní vedla záznamy čítající 1160 stran (!). Řada bývalých zaměstnanců hotelu po letech vyprávěla, že personál byl pod neustálým tlakem ze strany StB, která se snažila získat intimní informace na ubytované klienty. Není ani tajemstvím, že někteří zaměstnanci byli čilými spolupracovníky (rozuměj agenty) bezpečnostních složek státu. Státní tajná bezpečnost pro získávání informací v ubytovacích zařízeních dokonce vynalezla speciální popelník s odposlouchávacím zařízením, který nesl typové označení „Alcron“.

Jeden den v pražském hotelu

Budík pronikavě drnčel. Byly čtyři hodiny ráno 12. října 1971. Kupodivu rychle jsem se vyhrabal z peřin a vypil velký hrnek maminčiny černé kávy. Mírně svíravý pocit v okolí žaludku stejně vylučoval možnost pozřít byť jen i jediné sousto. Popadl jsem kufřík s pečlivě složeným pracovním oblečením a sychravou mlhou pospíchal na první autobus. Na mysli jsem měl pouze jedno: „Já, Martin Coufal, musím být v osm hodin v Alcronu!“. Cesta z Mělníka do Prahy tehdy sice trvala jen necelou hodinu, ale vsadil jsem raději na jistotu.

Po půl šesté jsem se, pečlivě ustrojen do naškrobeného bělostného rondonu, vymydlen a učesán, ohlásil ve Francouzské restauraci u pana vrchního Hejhala. „Tak to jsme tady ještě neměli, aby učedník, který má nástup až na osmou, přišel na ranní! Z kterého baru jdeš?“, zažertoval. „Tak víš co, když už jsi tady, budeš pomáhat při objednávkách!“ Zalil mne blažený pocit. „No to je nádhera! První den v učení a hned mne pustí ‚na hosta‘!“ Jak hluboce jsem se mýlil, jsem seznal obratem. Moje práce spočívala v převzetí ručně psaného bločku s objednávkou, jeho doručení do kuchyně (v říši snů tehdy byly PC pokladny se vzdálenými tiskárnami bonů!), následného transportu objednaných jídel do restaurace, převzetí nových objednávek, opět cesta ‚na plac‘ s těžkým podnosem naplněným lahůdkami a tak pořád dokola. Při poledním provozu tomu nebylo jinak. Z restaurace do kuchyně (a pochopitelně také naopak) to bylo přesně 22 řádně ošlapaných schodů. Někdy později jsme s kamarády propočítali, že za opravdu silnou ranní službu učedník bezmála dvakrát vystoupal až na samý vrchol Eiffelovky a seběhl zpátky dolů na Martova pole. „Tak mi to dneska začalo!“ řekl jsem si, když jsem ve tři odpoledne v šatně náplastí zalepoval puchýře na nohou. Tehdy mne ani nenapadlo, že právě skončil první pracovní den z nádherných a pestrých osmnácti let, které mi bylo dopřáno v Alcronu prožít.

Hotel Alcron byl počátkem sedmdesátých let minulého století stále vyhlášeným synonymem luxusu, hotelové i gastronomické kultury a příkladem péče o hosta. Nad dodržováním všech zásad profesní a stavovské cti tehdy přísně bděl ředitel hotelu pan Miroslav Hříbek. Vedl tým špičkových odborníků, s mnohými z nichž sklízel četné úspěchy již na světových výstavách EXPO 58 v Bruselu či EXPO 67 v Montrealu. Ti všichni se stali mými prvními učiteli. Učiteli v profesi nesmlouvavě přísnými, ale vždy ochotnými poradit, učiteli korektními a zároveň k začátečnickým pochybením přece jen tolerantními, třebaže právě toto nedávali příliš najevo.

Ještě po letech cítím na levém lokti ocelový stisk prstů pana Miroslava Dvořáka, maitre d‘ hôtel, který tímto bezmála policejním bolestivým hmatem s milým úsměvem elegantně odváděl ze zorného pole hostů hříšníky, kteří se jakkoli provinili pravidlům obsluhy, aby jim ‚v zákulisí‘ důrazně připomněl zásady správné praxe. Připomínal pouze jednou, zato však na celý život! Vzpomínám na urostlého pana Františka Bansetha, jenž vládl vyhlášené Plzeňské restauraci, které ovšem nikdo stejně neřekl jinak než ‚Lidovka‘. Dvanáct hodin každý den čepoval hektolitry jednoho z nejlepších plzeňských v Praze a sám zanícený příslušník Petrova cechu, znělým barytonem předsedal ‚rybářskému kroužku‘ štamgastů denně obklopujících vycíděnou pípu a mlsajících k pivu rakvičky se šlehačkou (sic!). Vidím před sebou usměvavého pana Miloslava Korna, vrchního etážového servisu, který každého z kolegů bez rozdílu oslovoval ‚Sněhurko!‘ a nikdy, nikým a ničím se nenechal vyvést z klidu a laskavé pohody. Pracovat s moudrým panem Kornem byl balzám na duši a vzácná škola života. Ten úsměv si vybavím vždy, kdykoliv na obrazovce, ve filmu nebo na jevišti vidím jeho syna Jiřího. Stejně tak rád vzpomínám na paní Boženku Bedrníčkovou, legendu a královnu české studené kuchyně, která nám, uříceným učedníkům, občas podstrčila kousek něčeho tuze dobrého na zub a odněkud z dálky, snad z hotelové haly, ke mně přitom zaléhá tlumený zpěv operetních árií. To panTheodor Knapp, liftboy, v polstrované kabině výtahu rozcvičuje své hlasivky před večerním účinkováním ve sboru Karlínského divadla…

Čas plynul. Pana Hříbka v ředitelském křesle vystřídal pan Karel ‚Charlie‘ Kroupa, špičkový alcronský barman s dlouholetými zahraničními zkušenostmi. Pana Kroupu si jako ředitele bohužel příliš nepamatuji. Krátce před jeho nástupem do funkce jsem složil výuční zkoušky, odešel studovat hotelovou školu a po ní oblékl zelené sukno. Jelikož jsem se však po návratu z vojny setkal nejen se všemi milými kolegy, ale také s onou pevnou tradicí, která prorůstala celým hotelem a před níž by i britské impérium mohlo blednout závistí, bylo jasné, že nový ředitel úspěšně pokračoval ve šlépějích svého předchůdce.

Po odchodu ‚Charlieho‘ Kroupy do penze se ředitelkou hotelu Alcron stala paní Ing. Ivana Nejdlová, která svou profesní kariéru započala v karlovarském hotelu Pupp. Tento hotel se bezesporu mohl svou tradicí, filosofiií i kvalitou služeb s Alcronem směle srovnávat. Pod jejím vedením se Alcron brzy začal více otvírat světu také pro nás, zaměstnance. Velikým úspěchem byla např. akce ‚Dny finské kuchyně‘, kdy své umění do Prahy přijeli předvést kolegové z hotelu Vaakuna Helsinky. Rezervace stolů ve Francouzské restauraci tehdy byly přijímány na dva měsíce dopředu! Kuchaři Alcronu poté na oplátku týden vařili v Helsinkách a dlužno poznamenat, že zájem Finů o českou kuchyni byl opravdu značný. Následovala neméně úspěšná opakovaná gastronomická vystoupení v hotelích řetězce Mövenpick v tehdejším NSR a ve Švýcarsku. Ředitelka Nejdlová rovněž poskytla mladším pracovníkům příležitost osvědčit si schopnosti na střední a vyšší řídící úrovni, takže management hotelu Alcron záhy výrazným způsobem omládl. Nekompromisně hlodající zub času se ale začal projevovat čím dál zřetelněji, a proto byla zahájena částečná rekonstrukce restaurace, recepce, hotelových pokojů a kuchyně. Stále častěji ovšem vyvstávaly také úvahy o definitivním uzavření hotelu a nutnosti jeho kompletní přestavby.

Měnili se ředitelé, odcházeli a přicházeli zaměstnanci. Hoteloví hosté však zůstávali. Při nástupu do učení a ještě dlouho poté jsem obsluhoval obchodníky či zástupce firem, kteří do Alcronu jezdili již od počátku padesátých let! Požadovali stále ten ‚svůj‘ pokoj, stejný stůl v restauraci a byli zklamáni, když právě ‚ten jejich‘ pan vrchní neměl zrovna službu. Stávalo se, že stárnoucí obchodník nám představil svého syna, který postupně přebíral firemní agendu a rovněž se stal našim stálým hostem. Tehdy jsme mohli toliko snít o kursech teorie managementu, tréninku verbální i neverbální komunikace, cvičeních v pozitivním psychologickém přístupu či o intenzivní výuce cizích jazyků zahraničními lektory. Vynikající edukační alternativou ve všech těchto směrech však pro nás byli právě naši hosté. Bez výjimky velmi nároční, ale z valné většiny současně mající i veliké pochopení. Tolerovali, že naši kuchaři prostě nemají k dispozici čerstvého lososa, artyčoky nebo živé humry. Neodpustili by nám však, kdybychom v práci bývali nebyli přesní, spolehliví, korektní, úslužní, profesionální, nesnažili se maximálně předvídat potřeby, očekávání a pro jejich splnění neudělali maximum. Sami nás k tomu vedli! Komunikace v cizích jazycích byla při tom nezbytnou samozřejmostí. Opravdu velká životní zkušenost!

Alcron jsem opouštěl jako zástupce ředitele v dubnu 1989. Rozhodně se mi neodcházelo lehce. Nabídka na spolupráci při revitalizaci a provozní přípravě pražského hotelu Palace však byla natolik lákavá, že jsem jí neodolal. Měl jsem přece za sebou skvělou školu!

(autor: Martin Coufal)

Host nesmí být jen číslem pokoje

Josef Dundr obsluhoval v hale Alcronu mnohé světové osobnosti

Prošel kolem recepce a kvapem zamířil dál do haly. Jako by po paměti. Jak by také ne, vždyť Josef Dundr tudy denně chodil takřka čtvrtstoletí. Na místě je ovšem malé upřesnění, coby číšník v hotelové hale v Alcronu prožil léta šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá. Každé historické období sice dýchlo i za lítačky Alcronu, nicméně mnohé neduhy doby naštěstí zůstaly neproniknutelně za nimi a věhlasný hotel žil dál svým rytmem a atmosférou.

 

To není špatný začátek…

Pan Dundr je chodící pokladnicí historek a vzpomínek. A že se jich za čtvrtstoletí v Alcronu nashromáždilo. Třeba hned ta úvodní, v den nástupu do řádného pracovního poměru po vyučení v oboru a před vojnou u PTP praporu v Liberci, kam ho režim poslal coby potomka z živnostenské rodiny. „Na první den si vzpomínám naprosto přesně. Začínal jsem jako řadový číšník ve francouzské restauraci a hned na úvod jsem sklízel nádobí asi po padesátce starších Američanek. Kolegové mi tu hromadu nádobí škodolibě přenechali jako zajícovi na place. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem pod každým talířkem našel dolar. Jen si to sečtěte, na tehdejší dobu to byl nádherný výdělek. Hochu, nevybral sis zle, říkal jsem si v bláhové naději, že cosi podobného mě čeká denně. Jak moc jsem se mýlil.“

Po vojně se vrátil a měl na starost obsluhu v hotelové hale, později i v pozici kasírujícího. „Co se tady vystřídalo zajímavých hostů. I když každá doba k nám přiváděla trochu jiné hosty, základ zůstával. Pořád jsme byli synonymem pro nejkvalitnější servis poskytovaný s vysokou dávkou noblesy, kterou v současnosti v některých podnicích postrádám. Jezdívali k nám obchodníci z celého světa, s nimiž jsme se znali a oslovovali jmény. Host pro nás nebyl číslem pokoje, ale konkrétní jméno. Samozřejmě osobní přístup musel mít určité hranice, za které nebylo možné jít, a ani by nás to nenapadlo.“

Bonjour, Pepe!

Kromě na obchodníky pan Dundr rád vzpomíná na významné osobnosti z kulturní branže, které Alcron vyhledávaly. „Bylo to dáno blízkostí Lucerny, ve které se tehdy odehrávaly skoro všechny koncerty, bály a podobně. Živě si pamatuji třeba na francouzského šansoniéra Gilberta Bécauda, který mi dal fotku s věnováním ,Bonjour, Pepeke‘. Škoda, že mi ji maminka už dávno vyhodila.“

Výčet těch, kdo se u „Pepeho“ zastavili, je nekonečný a vedle zahraničních hvězd zahrnuje i pravidelné hosty domácí. Gott, Štaidl, Suchý, Molavcová… „Často sem chodil Jan Werich na svou oblíbenou plzeň.“

Co se v hale podávalo? „Hlavně sendviče, nápoje a káva a nějaké moučníky. Na závin našeho tehdejšího cukráře Kohouta se nedá zapomenout. Nikdy jsem lepší nejedl, ani od maminky. Tenkrát to byly dva kousky za 2,20 koruny.“ Dodejme, že tehdejší Kčs. À propos, ceny jsou z dnešního pohledu opravdu z jiného světa… „Kávu presso jsme měli za 3,60, minerálka stála osmdesát haléřů.“

Pan Dundr, který na apríla oslaví šedesátiny, má v hlavě i cifry jiné. „Třeba počty nachozených pater a schodů za jednu službu. Do kuchyně se muselo pěšky dolů úplně pro všechno, objednat, vyzvednout a zase nahoru. Bývalo to bratru dvacet třicet pater po čtyřiadvaceti schodech denně. Objednávat se mohlo po telefonu, ale dole to stejně nikdo nebral,“ vzpomíná.

V hotelu se i tankovalo

Za své kariéry se setkal i se dvěma manželkami zakladatele a tvůrce hotelu, architekta Krofty.

„S ním samotným už sice ne, nicméně jeho dílo jsem vždycky obdivoval. Třeba jen tu jeho nadčasovost. Vždyť Alcron býval třeba průkopníkem podzemních garáží v centru Prahy. Kdo si ještě pamatuje, že tu bývala i benzinová pumpa?“

Později působil i v jiných pražských mezinárodních hotelích, aby se později snažil své zkušenosti využít při řízení v restituci navráceného hotelu

U tří pštrosů. Ředitelské žezlo ale už přenechal synovi Martinovi. Přiznává, že vysoký standard služeb, pro který byl a je Alcron pověstný, se vždy snažil přenést i do rodinného podniku pod Karlovým mostem.

Lásky jedné plavovlásky

V hotelu Alcron se odehrála část sladkobolného životního příběhu dívky, která si tolik přála být filmovou hvězdou…

Při obsazování do filmu světově proslulého režiséra Miloše Formana Lásky jedné plavovlásky se nejkrásnější ze zručských dívek, kterou do filmu obsadili, zamilovala do jednoho z osvětlovačů. Byla mladá, chtivá života, dobrosrdečná a blond. Pohledný osvětlovač jí ovšem zapomněl říct, že má v Praze ženu a dítě, a tak těch několik týdnů, co se natáčelo ve Zruči, prožívali bouřlivý milostný románek.

Filmování skončilo a osvětlovač se vrátil do Prahy. Dívce řekl, ať zatím počká ve Zruči, že pro ni brzy pošle. Čekala a čekala. Nakonec se sama vydala do Prahy. Tam zjistila, že osvětlovač má rodinu, a že se k ní nechce znát. V Praze sice neměla kam jít, ale byla moc hezká, a tak začala ze své krásy žít. Vysedávala v dnes již neexistujícím malém baru hotelu Alcron nebo v hotelu Jalta a nechala si platit v tvrdých. Čekala jenom, až ji někdo pozve na kamerovou zkoušku a až se zase chytne u filmu.

V těch dobách byl největším pasákem v Československu stát. Všechny prostitutky musely hlásit Bezpečnosti, s kým šly, a Bezpečnost tyto informace sbírala a využívala k vydírání cizinců, na nichž měla zájem. Plavovláska ze Zruče na své amanty ale donášet nechtěla. Tato hra se jí nelíbila. Na pár týdnů ji proto zavřeli do vězení, a když se po propuštění vrátila zase do baru, zavřeli ji podruhé. U prostitutek to takhle chodilo běžně.

Miloš Forman vypráví: „Jednou večer jsem zašel do Alcronu, ale plavovláska ze Zruče tam nebyla. Její kolegyně mi řekla, že zase sedí. Stát vytvářel zákony a stát je mohl i porušovat, takže na ni StB přece jenom něco našla. Několik měsíců se nikde neobjevovala. Když jsem ji pak konečně potkal, zdálo se mi, že je skoro naměkko z toho, že mě vidí. Potom jsem si všiml, že přede mnou schovává ruku. Chytl jsem ji za ni a z jejího zápěstí se na mě zašklebila jizva. „Nevěděla jsem už co jinýho,“ řekla. Dlouho ji drželi ve vyšetřovací vazbě, kde byl tvrdší režim než normálně po rozsudku. Cela byla malá a mřížemi malého okýnka u stropu prosvítal jen cípeček nebe. Plavovláska ze Zruče se rozhodla, že už nechce být na světě. Jenže vzít si život ve vězení nebylo lehké. „Ale já byla chytrá, já jsem je přelstila,“ oznámila mi hrdě.

Řekla dozorkyni, že je herečka a že musí pečovat o pleť. Potřebuje tedy svou toaletní taštičku. Dozorkyně ji ovšem nikdy nenechala o samotě. Až jednou se jí podařilo nepozorovaně vytáhnout miniaturní zrcátko a schovat ho. V noci pak vykonala to, co zamýšlela. Pak ztratila vědomí. Probrala se až v nemocnici, kde ji zachránili.“

Když se v roce 1968 po invazi vojsk Varšavské smlouvy nakrátko otevřely hranice, plavovláska ze Zruče zmizela z pražských barů nadobro.

Převzato a upraveno z knihy „Co já vím?“, Miloš Forman a Jan Novák, Nakladatelství Atlantis 1994

Miloš Forman (1932–2018) patřil ke světově proslulým režisérům díky svým filmům Vlasy, Přelet nad kukaččím hnízdem, Amadeus, Lid vs. Larry Flint, Muž na měsíci a dalším.

Rodiče zahynuli v koncentračním táboře, on sám vyrůstal v domově mládeže a internátní škole pro oběti 2. světové války v Poděbradech, kde se setkal např. s Ivanem Passerem, či s budoucím polským režisérem Jerzym Skolimowským. Nepřijali ho na studium DAMU, proto odešel na FAMU studovat obor scénáristika a dramaturgie. Po srpnu roku 1968 odchází Forman do USA.

Jeho snímek Lásky jedné plavovlásky je jeden z těch českých filmů, které jsou v zahraničí dodnes uváděny nejčastěji. Je to příběh o naivní dívce, která žije na malém městě, kde na jednoho muže připadá deset žen, a která touží „po troše té lidské lásky“.

IV. Fénix vstal z popela – Alcron od roku 1989 do roku 2019

Alcron Hotel Prague Presidential SuitePo politických, hospodářských a sociálních změnách na počátku devadesátých let vznesli potomci Aloise Krofty restituční nárok a hotel po několika letech chátrání nakonec prodali společnosti Crown WSF. Majitelé okamžitě započali velmi náročnou rekonstrukci. Hlavním architektonickým záměrem bylo uchovat a vyzdvihnout původní styl hotelu a tím navázat na jeho tradici. Zásadní roli při rekonstrukci sehrál fakt, že je budova chráněna Pražským památkovým úřadem. Art Deco styl, který byl použit po celé budově, vytvořil uvnitř hotelu ojedinělou atmosféru. Řada původního vybavení hotelu musela být dohledána v pražských starožitnictvích a některé kusy musely být znovu vytvořeny. Rekonstrukce a vybavení interiérů tak často připomínalo i detektivní práci.

Rekonstrukce byla navržena a probíhala pod dohledem Ing. arch. Ivo Nahálky a jeho společnosti Archina. Interiéry byly navrženy anglickou firmou, vybranou řádným konkursem, G. A. Design International Ltd., pod vedením architektky Maria Katsarou – Vafiadis, která mistrně skloubila moderní materiály a barvy s původními prvky stylu Art Deco, památkově chráněnými. K zachovaným a zrestaurovaným patří například secesní krb v hale, ojedinělé mramorové schodiště, mosazné zábradlí a dřevěné prvky restaurace. Radisson SAS Alcron Hotel se stal nositelem ocenění “Nejlepší interiér po rekonstrukci existujícího hotelu – kategorie – Luxury” v soutěži HotelSpec European Hotel Design & Development Awards ’99.

Pod hlavičkou hotelového řetězce Radisson Blu, získal tento luxusní hotel znovu svou popularitu a oblibu. Od svého otevření v srpnu 1998 zde trávily pobyt mnohé známé osobnosti jako například: John Malkovich, Gerard Depardier, Pierre Richard, Nick Cave, Maceo Parker, Lou Reed, Mike Oldfield, Cher, Iron Maiden, Marilyn Manson, Manic Street Preachers, David Coulthard, Michael Johnson, Judas Priest Band, Garry Kasparov, Jeho královská výsost Maria Teresa a Henry vévoda Lucemburský, Silvio Berlusconi a Anders Fogl Rasmussen.

V. Alcron a vzácná historická kniha hostí

„Případ odcizené minulosti“

Ve městě s žijící historií se artefakty objevují téměř na každém kroku. Stejně jako v případě odcizené hotelové knihy celebrit v Alcronu. Po svém otevření v roce 1932 architektem a vlastníkem Aloisem Kroftou, byl Alcron ve své době nejluxusnějším hotelem ve městě.

Následujících 70 let byl hostitelem oslnivé plejády mezinárodních celebrit, sportovců a politiků. Mnoho z nich bylo požádáno, aby zanechali svůj rukopis ve zvláštní knize hostí, objemném svazku nesoucím podpisy maharadžů a filmových hvězd. Poté, co se začala stahovat mračna, potemněl i obsah stránek s množícími se podpisy diplomatů a vojenských hodnostářů.

Chronologie knihy byla náhle přerušena v červnu 1939, aby byla znovu obnovena v dubnu roku 1948 ve zcela jiném ražení. Podpisy celebrit se objevovaly sporadicky, nahrazeny zahraničními hodnostáři, sovětskými funkcionáři a dlouhým seznamem hostí slavností večeře oplývajících státními funkcemi. Československý prezident Klement Gottwald přišel do hotelu, aby udělil uznání pracovním kolektivům. Ústřední rada odborů v Alcronu hostila delegáty ze Sovětského svazu. Dokonce i inkoust se zdál méně kvalitní a jeho barva se vpíjela do krémově zbarvených stránek.

S posledním ruským podpisem 24. září 1951 kniha zmizela. Zda byla ukradena, ukryta či prodána zůstává záhadou. Jisté je, že ji někdo vzal a po tři desetiletí to vypadalo, že je nenávratně ztracena. V roce 1983 byla však kniha nalezena v jednom pražském antikvariátě a vrácena zpět do hotelu. Čas knihu velmi poškodil. Asi 25 stran bylo vyříznuto a podpisy byly rozstříhány na proužky, jakoby je nějaký sběratel autogramů připravoval k prodeji. Naštěstí bylo hodně těchto proužků vloženo do obálky, která byla zasunuta do obalu knihy.

Porovnáním barev jednotlivých stránek a sesbíráním vzpomínek bývalých zaměstnanců hotelu se personálu Alcronu podařilo dát dohromady neúplnou avšak stále skvostnou kapitolu místní historie. „Kniha je cenným předmětem pro současný Radisson SAS a je mikrokosmem města Prahy,“ říká Stefan Buchs (bývalý, pozn.překl.) generální ředitel hotelu. „Roky byl sociální křižovatkou města, místem kde nocovali králové, ministři a herci. Stejně jako město i hotel trpěl v temných dobách a kniha hostí, která to vše zachycuje, je tak skutečným historickým archivem.“

Přehlídka hodnostářů z celé planety – Pákistánu, Indie, Austrálie, Kolumbie, Brazílie, Mexika a Egypta a takřka každé významné země Evropy – je ohromující a vytváří neuvěřitelnou směsici úředníků, diplomatů a královské šlechty. Jsou tam ministři všech možných resortů – dopravy, obchodu, obrany – přijíždějících ze zemí od sebe tak odlišných jako např. Polsko a Uruguay. Členové parlamentů z Londýna a Dillí zanechali v knize své podpisy. Vyslanec Svatého stolce je umístěn hned vedle argentinského chargé d’affaires. A šlechta přichází v celé své velikosti: Baron Stein z Německa, Prince Eugen ze Švédska, Yrena, Princezna řecká a dánská, jeho výsost Sir Ibrahim a další rozmanití rádžové a sultáni.

Důvody jejich návštěv, projevů, chování a motivací zůstávají neodhaleny. Stejně tak jsou zahaleny rouškou tajemství další podpisy v knize, a to jak kvůli nečitelnosti, nebo prostě nešel odhalit jejich původ. Takto se kniha hostí čte jako nedokončený román plný zajímavých postav ponechávající čtenáři možnost popustit uzdu své představivosti sítě mezinárodních intrik.

(Přeloženo z týdeníku Prague Post, autor Frank Kuznik, 24. duben 2002)

VI. Stručná chronologie událostí kolem hotelu Alcron

1929                Započaty konstrukční práce – Alois Krofta byl investorem, stavitelem a architektem

1930                Stavba byla dokončena

1932                Hotel zahájil provoz a byl ve vlastnictví p. Krofty a jeho ženy

1948                Hotel znárodněn

1992                Vzneseny restituční nároky ze strany Kroftovy rodiny

1995                CROWN WSF Co. získala budovu a započala rekonstrukci

1996                RADISSON SAS uzavřel dohodu o řízení hotelu s CROWN WSF Co.

1998                Rekonstrukce byla dokončena a hotel byl znovuotevřen pod názvem RADISSON SAS HOTEL PRAHA

2000                CROWN WSF získal právo na používání jména Alcron – od té doby RADISSON SAS ALCRON HOTEL

2009                Po odchodu společnosti SAS z Rezidor Hotel Group se hotel přejmenovává na RADISSON Blu ALCRON HOTEL

2019                CROWN WSF opouští skupinu Rezidor Hotel Group a hotel se přejmenovává na ALCRON HOTEL PRAGUE

Odběr novinek

Přihlášením odběru našeho newsletteru budete vždy dostávat nejnovější nabídky.
TOP